Nezvalova sbírka "Absolutní hrobař" (1937), jeho poslední sbírka v surrealistickém období, je známá tím, že "nejvíce poznamenána surrealistickým programem" (Grygar). Naproti tomu ostře ji kritizoval V. Effenberger, že "není ničím víc, než vězením receptivity". Tak vzniká otázka: Je "Absolutní hrobař" skutečně dílem "surrealistickým"?
Při podrobném čtení si uvědomíme, že Nezval mytizuje všední skutečnost pomocí groteskních a zároveň všedních atributů. Proto v sémantické rovině hraje důležitou roli hra s věcným vztahem znaku ke skutečnosti, podle Mukařovského "je to hra s 'nepřitomným činitelem', zastoupeným věcmi". Nezval používaje techniky "koláže", dostává se do území neznámého a neslovitelného. Avšak se často opomíná fakt, že zde nacházíme ne-surrealistické prvky: asonance, rýmy v řadě básní: "Cívka", "Kovář" atd. Dokonce Nezval paraleně vydává balady a sonety "Vě čného studenta Roberta Davida" anonymně.
Souvztažnost rýmů ve "Absolutním hrobaři" a anonymně vydaných sonetech a baladech Roberta Davida dokazuje, že surrealismus je pro něho jednou z metod, avšak nikdy nezaujímal centrální místo v jeho poetice. Spíše mu jde o kontinuitu mezi poetismem a surrealismem, nikoliv o opojení k surrealismu.